Komiksová šeď: Nový Spider-Man a X-Men

Hry podle komiksu mají tak trochu zvláštní náturu. V naprosté většině se totiž jedná o přímočaře vedené akce, které spojuje důraz na příběh, s tím spojené obsáhlé cutscény a spousta řečí okolo, přičemž nejdůležitější valná část, tedy samotná herní náplň, se dozná jen vlažné prvoplánové mlátičky. Nový Spiderman a X-Men s přízviskem Destiny by s trochou rozumu mohli těžit z toho, že nejsou úplnými nováčky na trhu. Jenže opak je pravdou – obecnou charakteristiku komiksových her naplňují do puntíku a spadají logicky do zašedlého průměru.

X-Men: Destiny

První na ráně máme typickou hru na hrdiny, která se takové definici rozhodně nebrání. Záměr podat spoustu mutantů s vlastními životními příběhy a jejich odklon od normální společnosti názorně prezentovat na zvláštních schopnostech každého z nich, no nezní to špatně. Autoři však před vydáním neustále vynášeli do nebes především možnost volby, jakoby právě tím měli nejvíce šokovat a nalákat. Jak se ale ukázalo, jednalo se pouze o nafouknutou bublinu a přeceňovaný mechanismus, který ve skutečnosti nefunguje tak přelomově, jak nám byl představován. Během hraní by se totiž výběrem následující cesty, k němuž dochází v předem daných situačních momentech, měli automaticky měnit i události děje, což ale v konečném výsledku nemá až tak drtivý dopad. Příběhová smyčka se totiž neustále vyrovnává a přizpůsobuje té své přichystané linii, tudíž nelze čekat, že byste se vždy setkali s naprosto jinak odvyprávěným příběhem. Vliv volby je minimální a spíše se dá pojmout jako volba vedlejších úkolů.

Podobně působí i volba jednoho ze tří nabízených hrdinů, mezi něž nepatří nikdo, koho byste měli možnost kdykoliv předtím poznat. Je jím Grant Alexandr, vcelku obyčejný vysokoškolák, Japonka Aimi Yoshida a Adrian Luca, který z rodinných důvodů mutanty příliš nemusí. Důvod k válce se přitom zakládá na prachobyčejné čiré nenávisti mezi lidmi a mutanty, což ze zdejšího San Francisca vytváří centrum všeho násilí a poprasku. Násilí a boj je také vesměs vše, co hra nabízí, jen jej okořeňuje unikátními schopnostmi, jimiž hodláte proti početné, avšak velice slabé konkurenci, bojovat. Vaše speciality přitom neustále přibývají a můžete si postupem času vypracovat monstrum, které neskolí ani tank. Hrubá síla se uplatní všude a mít ji k dispozici je zpočátku i zábava, ovšem neplatí to dlouhodobě. Dojde šťáva, dojdou nápady a již se nemáte čeho chytnout a než se stačíte pořádně rozkoukat, už konzumujete tupou jednoduchou a jednoúčelovou akci. Přejdeme-li k technické stránce, nic vás nepřekvapí, snad krom nebezpečně nízce kolísajících snímků za vteřinu, za což autory pochválit určitě nelze.

Hodnocení: 4/10

Spider-Man: Edge of Time

Když přibližně před rokem spatřil světlo světa Spider-Man: Shattered Dimensions, navzdory skeptickým předsudkům jsme museli přiznat, že díl mile překvapil a přestože viditelné nedodělky byly znát, označili jsme jej právem za povedený díl. Předvedl nám totiž, že potenciál hra třímá, a také proto jsme se mohli těšit na ohlášené pokračování, od něhož jsme si slibovali ještě vybalancovanější zážitek. Spider-Man: Edge of Time však jakoby usnul na vavřínech, podal o poznání chudší vybavenost a úrovní klesl nejméně o třídu. Důkazem budiž snížení počtu hratelných Spider-Manů ze čtyř na pouhou dvojici, přičemž rozdíly mezi nimi nejsou natolik výrazné, jak by bylo asi třeba. Ztratilo to svůj osobitý styl a šmrnc, kvůli čemuž se nápaditá a svérázná náplň smrskla na pouhou akci bez výraznějších proměn, což je jednoznačným krokem zpět. Příběhová linka na druhou stranu špatně nepůsobí – jak už bylo řečeno, k mání jsou dva „pavoučí muži“, jedním je Peter Parker a ten druhý (Miguel O´Hara) si k nám našel cestu z budoucnosti, konkrétně z roku 2099. Ti se kvůli Walterovi Sloanovi, který natropil narušením časové kontinuity mnoho problémů včetně smrti Petera Parkera, musí postarat o vrácení všeho do zajetých kolejí a mimo jiné nenechat Petera Parkera zemřít.

Pozlátek okolo, kam řadíme vtipné dialogy a vůbec všechny příběhové okolnosti, je mnoho a za jejich přínosnou hodnotu jsme rádi, avšak pranic to nezastíní fakt, že samotná hratelnost se potýká se sterilním obalem a po chvíli se z ní stává repetitivně opakující se nezáživná část. Mlátička jako řemen se zkrátka omrzí, ačkoliv na rozdíl třeba od X-Mena přece jen působí rozmanitěji, obzvláště díky vyspělejší umělé inteligenci a hrátkami s pavučinami, které soubojům dodají jiskru. Čas zde přebírá vůbec zajímavou roli, kdy jej můžete po zpřístupnění dané schopnosti využívat ve svůj prospěch. Zmrazit nepřátele v čase a vytvořit si z nich snadnější nepohyblivé terče připadne v každé chvíli, zvláště pak v té těžké, vždycky vhod. Jakkoli se ale autoři snaží soubojům přidat šťávu, tak či tak přijde chvíle na rozmyšlenou, zda se po dokončení kapitoly chcete pustit do té další, když víte, že vás v ní čeká opět to samé. Zajímavým úkazem je také kamera, která se chová trochu neposedně a ne vždy nabídne ten ideální úhel na dění. V celkovém součtu nás Spider-Man: Edge of Time tedy spíše zaskočil a zarmoutil svým výkonem, ačkoliv o špatnou hru se nejedná. Jen jsme nečekali, že se série opět vrátí do nelichotivého průměru s náturou obyčejné mlátičky.

Hodnocení: 5/10